Manipuri
I když pochází Manipuri tanec z relativně malého a bezvýznamného státečku na samé východní výspě Indie, řadí se mezi šest nejznámnějších indických tanců - Bharatanatjam, Kuchipudi, Odissi, Kathakali, Kathak a Mohinnyattom. Je to čistě náboženský tanec a nese typické znaky kmenové manipurské kultury.
Historie
Jako všechny ostatní indické tance, i manipurská Raas Leela dříve patřila výhradně do chrámů. První záznamy o těchto představeních se objevují někdy kolem 15 století, tanec samotný je ale pravděpodobně mnohem starší. Nejspíše pochází z původních kemnových tanců. Manipurci pak přijali hidnuismus, konkrétně vaišnavismus (uctíváni Krišny a Jeho milované Rádhy), ale do nové víry včlenili bez problémů staré prvky své původní kultury. A protože Manipur je horským, od zbytku Indie izolovaným státem, nenese tamní tanec žádné znaky ovlivnění jinými indickými tanci.
O jeho rozšíření do všeobecného povědomí se postaral ve 20. století až nositel Nobelovy ceny, bengálský básník Rabindranath Thakur. Když tanec poprvé viděl v roce 1920, byl jím tak uchvácen, že ho nechal vyučovat s Šántinikétanu (Shantiniketan), což bylo něco jako vesnice kulturní vzdělanosti, kterou sám založil. Tanec se tam učí dodnes, stejně jako v důležitých tanečních centrech po celé Indii.
Zdroj: https://commons.wikimedia.org |
Témata
Hlavním tématem je samozřejmě láska Boha Krišny a pasačky Rádhy, nazývaný Raas leela. Existuje pět základních typů podle nálad. Jde o vyprávění příběhů, které se odehrály před 5000 lety ve Vrindávanu (nyní Uttar Pradesh), když byl Krišna osobně přítomný na tomto světě. Pung Cholom je oproti tomu tanec bubeníků. Bubeníci tančí a zároveň hrají na své obrovské bubny. Tento tanec je hodně živý, plný skoků. Geeta Govinda rovněž opěvuje Rádhu a Krišnu, svá témata si bere ze stejnojmenné knihy Džajadévy Goswámího a je skvělou příležitostí pro vyjádření ženskosti a zbožných romantických nálad. Témat jsou samozřejmě další desítky, vždy jsou náboženská, vztahující se k Bohu Krišnovi.
Zdroj: https://commons.wikimedia.org |
Pohyby a kroky
Stejně jako u ostatních klasických tanců i Manipuri zahrnuje jemné, vláčné, romantické složky (lasya), ale také divoké, živé části (thandava). Vždy je ale typická plynulost pohybů - tanečníci se vyvarovávají jakýchkoliv ostrých úhlů nebo rovných pohybů. Všechno jde hladce, jemně, krouživě a plynule. Na rozdíl od ostatních tradičních indických tanců manipurští tanečníci nikdy nedupou, naopak, opatrně našlapují, aby nanarušili jemnost tance. Stejně tak jejich nohy nedopadají na zem podle rytmu, ale vždy o něco dříve nebo později, což usnadňuej plynulost pohybu. Tím pádem samozřejmě nenosí rolničkové nákotníčky - ghunguru, což je v Indii také velká zvláštnost. Stejně jako kroky a pohyby jsou jemné a decentní výrazy obličeje.
Zdroj: https://commons.wikimedia.org |
Kostým
Úbor, ve kterém tanečnice a tanečníci tančí, patří mezi ty nejzvláštější a nejlkurioznější. Pochází samozřejmě z místních kmenových slavnostních krojů. Na ženském kostýmu je nejvýraznější sukně, která má spíše tvar válce a je zdobena příčnými, bohatě vašívanými pruhy, Přes ni se nosí bílá, silně naškrobená látka, sahající až nad prsa, přes těsné čoli. Na hlavě se dříve nosil jakýsi čepeček s perličkami, nyní se spíše vlasy svážou na vrcholu hlavy do uzlu a připevní se k nim průhledný bílý závoj. Muži nosí dhoti z lesklých materiálů. Pro některé podoby tance je mohou nosit i ženy. Dhoti jsou barevný, na okrajích bohatě zdobená a vážou se podobným způsobem, jako v severní Indii či Bengálsku.