Mohiniattam

V posledních letech stále stoupá zájem o všechny druhy tradičních tanců - arabské, egyptské, také africké a ostatní. Indické tance ale zůstávají na okraji zájmu. Je to zejména proto, že jsou velice složité a fyzicky náročné. Velký důraz se klade na práci nohou, které zdobí gunguru - těžké věnce rolniček, které svým zvoněním tanec doprovázejí. Tanečnice se také musí naučit nespočet muder, což jsou gesta prováděná rukama a doplňovaná výrazem obličeje.

Zdroj: https://commons.wikimedia.org

Každý tradiční indický tanec, stejně jako vše ostatní v Indii, má hluboký duchovní základ. I když nyní se předvádí zejména pro pobavení, stále jde o úchvatnou a naprosto jedinečnou podívanou.

Tanec Mohiniattam nebo Mohiniattom pochází z jihoindického státu Kerala. Slůvko "mohiní" znamená "ta, která okouzluje" a "attam" je tanec. Jak sám název napovídá, jde o milostný tanec (lasja), doprovázený mírnými kroky, houpavými pohyby a mnoha gesty (mudrami), které vyprávějí příběh zpívaný v písni. Gesta rukou (mudry) a výrazy obličeje jsou důležitější, než rytmické kroky. Jednu z hlavních rolí samozřejmě hrají pohledy očí.

Zdroj: https://commons.wikimedia.org

Mohiniattam má stejně, jako jeho známější příbuzný, tamilský Bharatnatyam, původně čistě náboženský význam - tančil se v chrámech a vyprávěl příběhy o Božstvech. Později ale z této úrovně degradoval a stal se spíše kratochvílí králů a boháčů, jejichž oko s chutí spočinulo na krásných tanečnicích. Až v 19. století ho opět pozvedl velký patron umění, vládce Maharádž Svati Tirunal, pod jehož vedením Mohiniattam vykrystalizovalo v tu podobu, kterou můžeme spatřit dnes. Tančí se jak sólově, tak ve skupinách a narozdíl od ostatních indických tanců ho tančí pouze ženy. Mimochodem, první zmínku o Mohiní najdeme v knize Vjavaharamala od M.N.Nambúdiriho ze 16. století.

Zdroj: https://commons.wikimedia.org

Hudební doprovod tvoří karnatická neboli jihoindická hudba. Častými hudebními nástroji jsou vína, venu maddalam a idakka. Hudbu doprovází zpěv v jazyce Manipravalam, což je směs malajštiny a sánskritu.

Tanečnice mají na sobě nejčastěji tradiční keralské sárí kasavu - bílé s širokými zlatými okraji. To bývá uvázáno mnoha způsoby. Vlasy mají vždy upletené do velkého drdolu na boku hlavy, který je ověnčen girlandou z jasmínů.